Černohorská šlápota

Víra hory přenáší

Nejsem žádný zlatokop, jsem totiž lovec zážitků (nebo si na něho alespoň posledních pár dní hraji). Lovec zážitků umí najít program, který nestojí vůbec nic. Vždyť to zpívají i Chinaski: „… vono se neříká nadarmo, že ty nejlepší věci jsou zadarmo…“

V sobotu jsem přesvědčila samu sebe, že správný lovec zážitků musí neustále zkoušet nové věci a že do kina můžu jít kdykoliv jindy a vyrazila jsem se svými spolubojovníky (mužem, který je na mé vrtochy zvyklý a Fíkou, naším čtyřnohým společníkem, která se nemže bránit) na start Černohorských šlápot. Ve zkratce se jedná o výkonnostní turistické trasy, které pořádá Odbor KČT Moravská Slavia Řečkovice.

Mohli jsme se vydat na túru 8, 14, 24, 34, 45, 54 nebo 102 kilometrů. Původně jsme chtěli jít 14 kilometrů, ale protože jsem ořezávátka (hlavně byla zima, šli jsme poprvé a Fíka má malé nožičky) zvolili jsme osmikilometrovou trasu.

Na cestu jsme dostali mapku s popisem cesty a tatranku a vyrazili jsme směr Pod Chocholou. K mé nelibosti vedla cesta stále do kopce a já jen doufala, že brzy narazíme na požadovaný rozcestník (jak jsem říkala „pod chocholu“). Pod „chocholu“ jsme nakonec dorazili, promrzlí a bez iluzí, které jsme zanechali někde u rozcestníku Velká Baba.

Štěstí je, že když jdete stále do kopce, musí přijít chvíle, kdy z kopce půjdete zase dolů. Jít z kopce mi nevadí, ale v té chvíli už mi bylo všechno jedno a jediné v co jsem doufala, že dostanu alespoň diplom. „Jestli do toho cíle dojdu a nedostanu ani diplom, tak budu pěkně naštvaná.“ remcala jsem při průchodu Ivanovicemi „Na Křtinské padesátce, dostávají i trička.“

Za nedlouho se před námi objevila Chaloupka, nebyla perníková, ale topilo se v ní taky. Chaloupka je restaurace, kterou naleznete skoro na konci Řečkovic. Dala jsem si cappuccino, protože jsem potřebovala něco teplého a k tomu studený jablkový džus (paradox). Kdybych měla sílu remcat, řekla bych, že cappuccino teda moc neumí, že je to slabota a měla jsem si dát raději svařák, jako můj spolu-turista. Ten vypadal parádně.

Jakmile jsme trošku rozmrzli, vydali jsme se k cíli, ten už byl kousek a navíc jsem pořád věřila, že dostanu vytoužený diplom a víra jak známo i hory přenáší (škoda jen, že mě nepřenesla trošku dřív). Vůbec si neumím představit, že bychom šli delší trasu. Zřejmě by dnes někde u Lelekovic zdobila cestu nová ledová socha.

V cíli jsme se pochlubili fotkou rozcestníku (jakože jsme opravdu někam došli) a šli jsme domů. Samozřejmě, že to tak nebylo. Dostali jsme přece ten diplom.

Dosáhla jsem uspokojení, mám doma diplom, ale kdyby mi ho nedali…

Jaký jste měli víkend Vy? Kdy jste naposledy dostali diplom a za co?

Mějte se krásně,

Teress