Jak jsem málem nedostala pusu pod třešní

Jedno ráno se tak vzbudím (v domě u mé mamky a sestry) a vím, že dnes to je. Je první máj! Je lásky čas! Hurá! Převalím se v posteli a koukám na Božského. Spí! A vypadá to, že ještě dlouho spát bude.

 Převalím se na druhý bok. Na první. Na druhý. Já mám takovou žízeň. Njn pálení čarodějnic. Kolik jsem toho vypila? Přemítám…nevím. Kdy jsme jako šli spát? Přemítám…nevím. Kouknu na stolek tam karty. Jo vlastně my jsme ještě se sestrou a s jejím přítelem M hráli karty. Myslím, že jsem i docela vyhrávala… Usměju se, přetočím se…

Ježíš já mám žízeň… Sednu. Motá se mi hlava. A joooo! Byl to super večer. Trošku zima ale dobrý. Doufám, že má mamka šumák.

Božský pořád spí. No nic, budu potichu, ať ho nevzbudím. Lehnu. To je ale nuda. Sestra ještě spí, všude ticho. Kolik je asi hodin… Kde mám mobil? No, u sebe teda ne.. Božský vstávej (myslím si), já se nudím. Kdybych si tak mohla nenápadně zapnout tv..

Tak jo. Jdu na to. Ovladač je na stolku vedle Božského. Opatrně. Pomaličku. Zalehnu Božského, vezmu si ovladač, vrátím se na místo, zapnu tv… a dělám, že já nic, že to všechno samo. Božský se probouzí (beztak už nespal:)) a usmívá se.

zdroj

„Dobrý ráno lásko. Dneska je 1. Máj, to je lásky čas. Musíš mě dát pusu. A pod třešní. A pod nějakou hezkou.“ Spustím na něj.

Božský ještě v polospánku moc nechápe, ale souhlasí.

Mám tak dobrou náladu, půl dne, vybírám, rekognoskuji terén a přemítám nad tím, která ta třešeň se mi nejvíc líbí. Svítí sluníčko a je moc hezky. Božský s M staví novou mini zídku. Mně to nevadí. Času dost. Po obědě se pokračuje ve stavění zídky. Zatahuje se. Je šest hodin a staví se stále zídka.

Sakra! Halekám v duchu. Co si jako ten Božský o sobě myslí. Že na něj budu čekat sto let? „Už jsi dostala pusu pod třešní?“ vyzvídá mamka, která mi už před hodinou ukazovala stromek pod, kterým byla políbená ona. „Ne“ řeknu a dělám, že mi je to jako jedno. Kouknu z okna, kde se zrovna olíbávají sestra s M. A mám toho tak akorát dost. Kašlu na nějakou pusu. Já žádnou nepotřebuji. Koukám se na Ulici (seriál), kde se všichni usmiřují, olíbávají a mají se rádi. Božský už dostavil zídku a kouká taky. Já v duchu jen nadávám, že jako jsem mu snad úplně jedno.

Jdeme k autu, už pojedeme zpátky domů. Jsem naštvaná a venku je fakt kosa. „Ještě půjdeme pod třešni.“ Povídá Božský. „Proč jako? V takové zimě.“ Odsekávám, ale v duchu se modlím, ať mě pod tu třešni zavede. A ono jo. Dostala jsem pusu a neuschnu!

Ale co mě to stálo nervů:)

A co vy? Líbali jste se pod třešní?

Teress