Vy pořád někde chodíte

A taky o tom, že ve svém volnu byste si měli dělat, co chcete.

„Vy pořád někde chodíte.“ řekla mi mamka s mírnou výčitkou v hlase.

Ano, mi pořád někde chodíme. Zajdeme si do restaurace na výbornej oběd, do kavárny na ještě lepší kafe, na výlet tam a taky tady, a když se nám chce, sedneme si do kina.

Vypadá to možná dobře, ale ono to naše pořád má stejně omezenou životnost. Naše pořád se vztahuje na dobu, kdy nejsme v práci (což už samo o sobě smrští týden na dva dny), kdy nemusíme obíhat všechny možný i nemožný příbuzný nebo kdy nemám doma tolik nevyžehleného prádla, že to vypraný už nemám kam skládat.

Naše pořád má vlastně velmi krátkou živostnost i když se do ní někdy promítne pár dnů navíc z dovolené. Jenže dovolené je troška a ať mi nikdo netvrdí, že dvacet dnů dovolené je hodně. Zvlášť co se Vám vyplatí z ní ubrat den, abyste si došli pro prášky k doktorovi víc, než si nechat napsat nemocenskou.

A vůbec mi nepřipadá divný, že to naše malé pořád nechci trávit ležením doma u televize, ale raději se odlepím od gauče (který nemám) a jdu si obejít přehradu a koupit si tam obrovský langoš.

Takové pořád je vlastně strašně krásná věc, je jen Vaše a na Vás záleží, jak jej naplníte. Díváte se rádi na filmy? Chodíte rádi do kina? Cpete do sebe rádi pytlíky brambůrků? Stavíte se rádi na hlavu? Tak tím naplňte Vaše malé pořád a nenechte si do něj od nikoho kecat. Nikdo jinej totiž za Vás ten Váš život nežije.

PS. Kdyby nebylo těch mých pořád, tak už mě v té práci asi kleplo.

Mějte stále svoje krásná pořád.

Teress