Třídní srazy

Jak si žiju – projekt

V pátek jsme měli třídní sraz se střední školou a to po pěti letech. Zajímalo by mě, kdo na takové srazy chodí rád. Mě to vždycky stojí spoustu stresu. Výběr oblečení, výběr make-upu, rozhodování co s vlasy… A výsledek je stejně vždy nejistý. Vidět se s lidmi, s kterými se za normálních okolností nesejdete. To málo co jste s nimi měli společného na střední škole, a o čem jste si tenkrát mohli povídat, zmizelo a stalo se z toho předhánění v tom kdo má teď lepší život. Po pěti letech je to ještě únosné, ale co bude dál? Budeme si ukazovat fotky manželů, dětí a bytů. Předhánět se v tom, kdo byl na lepší dovolené a kdo má lepší práci?

Ze začátku zábava vázne a jak večer ubíhá, mění se v neřízené popíjení těch, co můžou a střízlivění holek, co čekají potomstvo.

„Tyto srazy opravdu nesnáším.“ říkám kamarádce, která mě usadí s tím, že je má ráda, protože vždycky vidí jak je na tom oproti ostatním holkám dobře. Jak má dobrou práci, jak vypadá hezky a po všech stránkách je na tom prostě líp. Přesně mi potvrdila to, co si o těchto srazech myslím. Celý večer sedět jako pod mikroskopem a dělat ze sebe něco, co už dávno nejsem, jen abych vypadal líp. Jsem stejná, stejná jako všichni ostatní, co na sraz přijdou. Analyzuji každého, kdo sedí u stolu, abych pak doma mohla zkonstatovat: „Ještě jsem na to dobře.“

Náš sraz se nakonec vyvedl, protože na něj skoro nikdo nepřišel. Byly jsme tam čtyři holky a to ty, s kterými se vídám doposud. A dát si s kamarádkami večeři, vypít pár sklenek dobrého vína je ten nejkrásnější páteční večer, co si vůbec mohu přát.

Jak jste na tom Vy s třídními srazy. Chodíte na ně rádi? Nebo je raději bojkotujete? A nebo raději žádné neděláte?

(Úvodní článek k projektu jak si žiju najdete zde. Zapojte se i Vy.)

Teress