Den, kdy jsem Ti koupila makronku

Vyskočím ze šaliny a utíkám, co mi síly stačí. Přeběhnu silnici a jsem ráda, že mě nezajelo žádné auto. Funím a nadávám, že jsem před chvílí kouřila a teď jsem ráda, že se nadechnu. Potím se, cítím, jak se mi na tváři slívá make-up. A proč to všechno? S Božským jsem se domluvila, že ho vyzvednu v práci a zajedeme nakoupit. Bohužel jsem ze šaliny vystoupila pět minut po té, co končil v práci. Pod vidinou toho, že si vyslechnu, kde tak dlouho jsem a že nezvládnu někam na čas dojít. Že on má za celý den práce dost. Utíkám tak, jak už dlouho ne. Běžím kolem Preclíku (pekárna). Zpomaluji. Makronky. Preclík. Už skoro stojím. Makronky mají v preclíku. Stojím, rozhoduji se, jestli mám čas. Ano! Vracím se, jdu do Preclíku a s úsměvem si vybírám makronky. S úsměvem platím, ač si říkám, že dvacet pět korun za takovou titěrnost je přece jen dost. Vycházím, uvědomuji si, že jdu vlastně pozdě a tak se znovu rozbíhám a běžím, až se zastavím u Božského. S úsměvem natahuji ruku, v které svírám dva pytlíčky. „Koupila jsem ti makronky.“

Doma vytahuji sáčky a jeden podávám panu Božskému. „Dej si.“ Ale pan Božský na mě vyrukoval s tím, že si makronky schová na lepší příležitost. „Ale vždyť dneska je lepší příležitost. Je výjimečný den.“ Božský přemýšlí, na co zapomněl, co asi slavíme. Výročí už jsme měli, Mikuláš už taky byl. Chudák si láme hlavu a nic ho nenapadá. „Miláčku, dnes je přece den, kdy jsem Ti koupila Makronku.“

Je nám fajn. Díváme se ne televizi, zachumlaní v peřinách a jíme svoje makronky. A já přemýšlím nad tím, na co lidé pořád čekají. Proč s lepšími věcmi čekat na lepší dny? Nějaké věci jsme schopní šetřit tak dlouho, až je nikdy nevyužijeme. Většinou proto, že na ně zapomeneme. Užívejte si každý den, jak jen to jde. Nenechte si dny zevšednět, každý den stojí za to žít. Nikdy nevíme, co nás čeká, ten příští. A já si ten příští den můžu říct. Ano, už jsem měla svou makronku. A co vy?

Mějte se krásně a žijte,

Teress