pátek 20. listopadu 2015

Exploze a létající nákupní vozíky

Bomba explodovala! Přitom to začalo docela dobře. Byl to den jako každý jiný, ale měla jsem volno. Volno je taková ošemetná věc, člověk se na něho těší, ale pak sotva co udělá to, co přes pracovní týden nestihne je večer a pak zase hurá do práce.

Jak už jsem řekla, měla jsem volno. Byla sobota. Ráno jsem udělala snídani, umyla nádobí, uvařila oběd, s přítelem jsme se najedli a zase nádobí. Ještě uklidit podlahy, vyžehlit prádlo a převléct postel. Ach jo, tak to převlečení postele nechám na jindy, ale na kdy? Já vám nevím, ale občas si připadám jako největší idiot, který nic nestíhá. Nechápu, jak to dělají ostatní. Celý den jsou ve své super práci, doma pak uvaří výbornou večeři, postarají se o své tři děti (ty moje budou zřejmě pěkně zanedbaný), uklidí a v osm se ještě kouknou na nějaký zajímavý dokument…v tom lepším případě se naučí anglicky.

Ještě že má víkend dva dny. Po zabité sobotě přišla neděle. Snídaně, nádobí, není z čeho vařit, takže rovnou na nákup.

Přítel stojí u regálu s masem, zálibně kouká na kus uzeného a povídá: „Dal bych si špenát a k tomu uzený. Opečený. A z toho uzenýho ještě polívku.“ Nevzrušeně odpovím, že nevím, kdy se to jako udělá. Bude to trvat pěkně dlouho. Napřed vývar, pak ten špenát… Logicky když jste v poledne v obchodě, tak pokud nebude k obědu hemenex, budete jíst pěkně pozdě. Silným zážitkem ale pro mě bylo, když mi můj chlap odpověděl: „Však to můžeš udělat večer, to stejně nic neděláš, jen se díváš na televizi.“

EXPLOZE!

Řeknu Vám, v té chvíli jsem měla chuť vzít vozík i s celým nákupem (za předpokladu, že jej unesu) hodit ho po něm a pak ještě vzít vozíky všech nakupujících a házet a házet a házet.

Občas je můj protějšek prostě slepej mimozemšťan (to občas je dost často), kterej si nevidí slušně řečeno do pusy. Víme to všichni: „Zřídkakdy je vhodné říci všechno“ (- Strunk and white).

Bohužel v životě nemůžete po lidech házet nákupní vozíky ani mlátit chlapy hlava nehlava (a kolikrát by si to zasloužili), někdy se prostě musíte smířit s tím, že Vás lidi štvou (a s největší pravděpodobností pořád štvát budou).

A zpátky do obchodu k regálu s masem. Tak se na něho dívám s vykulenýma očima a v hlavě si přehrávám scénu s lítajícíma vozíkama. „Tak si to udělej sám.“ řeknu a zmizím mezi regálama. Za zády jako bych slyšela dopadat tisíce nákupních vozíků.

Řeknu Vám jedno. Dnes je pátek a špenát leží stále v mrazáku. Jsem škodolibá a mám malý pocit uspokojení z toho, že si ten špenát beze mě nestihl udělat.

P. S. polívka byla.
P. P. S. Tento článek prý staví přítele do špatného světla, proto Vás chci upozornit: není úplně celý pravdivý, jen byl inspirován skutečnou událostí. Žádnému nákupnímu vozíku se nic nestalo.

A co Vy milí čtenáři dokáží i Vás vaše protějšky pěkně naštvat?


Krásný nadcházející víkend

4 komentáře:

  1. Článek pobavil :) Nejvíc mě dokáže vytočit věta ".. stejně nic neděláš" To mi pak z očí lítají blesky :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. To taky nesnáším, ale přijde mi, že si to navyklo používat hodně lidí...

      Smazat
  2. Já už na(ne)štěstí protějška nemám....ale taky jsem si s ním zažila své a kdybych to měla všechno vyjmenovávat, mohla bych z toho zrovna udělat hejtovací článek :-D. No jo, jsem ráda, že už od něho mám klid, ale na druhou stranu mi zase chybí někdo na mazlení...na to jsou chlapi dobří :-).

    OdpovědětSmazat

Děkuji za komentář, určitě mě potěší :)